Poslední dopis Zdeňky Varhulíkové

Právě jsem se dodívala na poslední díl dokumentu My, občané protektorátu . Dokument je složen z video záběrů a z citácí deníků v době Protektorátu Čechy a Morava . Každej díl byl silnej a zajímavej, ale ten poslední mě dostal . Zejména dopis na rozloučenou před popravou Zdeňky Varhulíkové ( 1914 - 1944 ) , musim říct, že jsem při poslechu měla husí kůži a všechno bylo doprovázeno ještě záběrama mladé ženy a její rodiny . ......................................................................................................................................................... Zejména část "Hřešila jsem mnoho před Bohem a před lidmi, ale přece jsem v celém životě si přála, aby lidé byli šťastnější, aby nebylo hladových a zkřehlých, odstrčených a posmívaných, nemocných a opuštěných, aby nebylo válek a zotročování" mě hodně dojala . A nebo "Nezapomeňte, že nejsou všichni Němci našimi nepřáteli. Jsou ještě, kteří se stydí za ukrutnosti, páchané ve jménu němec[kého] národa. Jsou takoví,kteří jako milosrdní Samaritáni ulehčují nám osud, třebaže riskují, že sami se octnou na našem místě". Když si uvědomíte , že oni jí poslali na smrt a ona si přesto uvědomuje ,že všichni nejsou stejný. Nejvyšší podoba lidství . Po přečtení je o čem přemýšlet . A chtěla bych jí tímhle článkem taky trochu uctít . Už dlouho jsem nic takovýho neslyšela a nečetla . ........................................................................................................................................................ Drahá moje maminko, milovaná vřele do poslední chvíle! Tatínku můj drahý a Tonouši, bratře rodný! Mohu Vám poslat poslední políbení a poslední obejmutí bez censury, protože i tu ve tmě nejtemnější jsou mezi lidmi lidé . Nezapomeňte, že nejsou všichni Němci našimi nepřáteli. Jsou ještě, kteří se stydí za ukrutnosti, páchané ve jménu němec[kého] národa. Jsou takoví, kteří jako milosrdní Samaritáni ulehčují nám osud, třebaže riskují, že sami se octnou na našem místě. .................................................................................................................................................. Hleď, co prvně chci psát. Naše zatčení zavinili provokatéři, na které naletěli Baxovi. Mimo to Antonín Fiala, který vydal Stránčické a tím i nás. Mimoto provokatér, který vydal Šumberu, a lidé, kteří pověděli na Šumberu o těch zbraních. Na Š. si nestěžuji, co nemusel, neřekl a řekl, protože se nedalo nic jiného dělat. Zkusil strašně bití. Co se týče rozsudku, nemohli mi nic jiného dát vzhledem k tomu, jak se teď po druhém stanném právu soudí. Já neměla stejně žádné jiné naděje než v Boha, ale když můj osud tak musí jít, přijímám jej docela ráda. Však dobře víte, že zabíjejí jen tělo, ducha však zabíti nemohou. A myslím, že já sice zahynu, ale jako zrno, které padlo na zem, a ne jako zrno, které rozemelou na mouku. Cítím, jak je pravdivá ta píseň „Vy za oběť jste padli“ a jistě za nás vstane tisíc jiných. Jakou ctí, jakou radostí je taková smrt. Hřešila jsem mnoho před Bohem a před lidmi, ale přece jsem v celém životě si přála, aby lidé byli šťastnější, aby nebylo hladových a zkřehlých, odstrčených a posmívaných, nemocných a opuštěných, aby nebylo válek a zotročování . .......................................................................................................................................................... Maminko nejdražší, milovaná a tatínku, můj drahý a poctivý, Tonouši, bratříčku milený, loučím se s Vámi na tomto světě. Nermutiž se srdce Vaše, aniž se strachuj. Je mír a pokoj v duši mé a Bůh ode mne odňal všechen strach i bolest i úzkost. Osten smrti je hřích a špatné svědomí. A já mám pevnou víru, že mi bude odpuštěno, neboť i já jsem odpustila a trpěla i milovala mnoho. Hleď, maminko, svíčka, kterou mi zapálila smrt kmotřička při narození, dohořívá, nač zoufat a naříkat? Smrt není zlá a těžko by bylo lidem bez ní. Víš, jak ji měl ten kovář přikovanou na stoličce a jak lidé trpěli, že nemohli umříti? Často jsem si vzpomínala na ono místo z Vojny a míru, kde kníže Andrej umírá a nazývá smrt procitnutím. Ať už je cokoli, když vyjdeme ze zajetí smyslů, věřím, že Ježíš nelhal, když nás učil spravedlivě žít a beze strachu umírat. .......................................................................................................................................................... Maminko, dej Emě tu béžovou látku na šaty, měla jsem Emu velice ráda. Jiřímu R. Sakuru, Milušce ten Turgeněvův román, který se jí nejvíc líbí, ostatním píši, co si mají vzít na památku. Šaty rozdej podle svého, jak se komu hodí a co si po mně chceš nechat. Přeji si, aby sis po mně nechala náušničky (pošlou Ti je), hodinky, jsou od tatínka k mým třináctým narozeninám a tu panenku se zavíracíma očima, cos mi dala k Ježíšku. A ty džbánečky, které mám od Tebe na památku. Když si budou někteří z mých přátel, kterým nepíši, přát některou z mých knížek. Dej jim. Jiřině dej mé deníky z mládí, jsou na půdě, jako psychologický materiál. Spoléhám se na její mlčenlivost. Také jí dej Březinovy básně i Hudbu pramenů a řekni, že jako vrchol sebepoznání jsem u sebe došla k víře v Boha. A že nejlepší léčba je pokorné uznání vlastních chyb. Strýčkovi Karlovi také píši. Rakovům, Neubauerovům a všem známým tisíce pozdravů. Ty, Tonouši, si vezmi všechny zbývající knížky. Tobě ponechávám všechny své dluhy ve smyslu konkrétním i přeneseném. Stůj při mamince věrně a oplať jí za mne její lásku. Nenaříkej pro mne, jsi muž. A buď užitečný za mne. Život nemůže jít stále květnatými sady a potká-li Tě protivenství, buď pevný a neboj se! Tatínkovi napiš, ať se nic nermoutí a ať se těší na návrat domů, a že jsem nebyla zbabělá. .......................................................................................................................................................... A maminko, věříšli v Boha, nemůže být Tvůj zármutek trvalý. Jednou se přeci sejdeme, vždyť život člověka mizí jako stín, ale slovo boží zůstává na věky. Nezareptej jedinou myšlenkou proti osudu, ale žij zbožně ještě svou lhůtu. Hleď, odňal-li ode mne všechnu úzkost, věřím, že dá Tobě útěchu. Milovala jsem Ježíše jako cestu, pravdu a život, i Ty jej tak miluj, ne jako někoho, kdo na zavolání pomůže. Můj život má svůj smysl, snad bylo jeho předznamenáním, jak nás pan Vácha maloval, když jsem byla maličká. Je život stálé rozcházení a loučení, nás to potkalo nyní, jiné později. Maminko moje šedivá, Tys mi všechno odpustila a Ty bys mne k sobě přivinula i zlou, a takový věřím, že je podle zaslíbení Ježíšova i Bůh Otec. Přijímám svůj osud od něho poslušně. Líbám Vás, maminko, tatínku a Tonouši a loučím se s Vámi jako se zapadajícím sluníčkem. Vaše Zdeňka . ........................................................................................................................................................ Co už lidí proto umřelo. Ale oč já mám smrt lehčí! Ani mne neukřižují ani nehodí dravé zvěři, ani na mne nenechají zvolna skapávat vodu, ani mne nespustí do hladomorny. Nevyříznou mi jazyk, neutnou pravou ruku, nepověsí na hák za žebro. Zemřu smrtí rychlou a bezbolestnou. Cesta k ní je už vyšlapána. Uvidím jít v duchu před sebou Karla Šatala, Fučíka, Šumberu, Panocha, Štefičku. Věř, že mne bude Bůh tak milovat, že ode mne odejme všechnu úzkost. Abys věděla, jak jsem tu žila ty měsíce. Měla jsem hodně jídla a dobré. Sláva Ti řekne, od koho. Domácí buchty a koláče, chléb se salámem, s máslem, masem, cukr i jednou dort. Noviny, přátelská slova a pomoc, v čem jen bylo možné. Nejlehčí pouta, kožená, měkce vyložená a poutána jen na noc a pro formu. Všechny věci svoje, šaty, prádlo, boty, nic trestaneckého. Ty nevíš, jak to člověka těší, víc pro tu účast než pro skutky. Od Češek mi přinesla vitaminy a rybí tuk, Nestlé mi dala přes zákaz využívat. Všechny vitaminy, které mi zbyly z předešlých balíčků, jsem dostala. Kdyby to šlo, byla by mně přinesla i kousek louky a sluníčka. Také ještě před soudem nahoře ta stará mi byla jako matka. Buď jim vděčná jako já. ...................................................................................................................................................... Jistě si vzpomínáš, co jsem Ti říkala, když jsme se dověděli, že ten neb onen zemřel v koncentráku nebo byl popraven. Je to boj. Někdo padne, někdo přežije. Musíte se na to stejně dívat i u mne. Musíte umět pro národ obětovati i ve skutečnosti, nejen ve slovech. Já vím, že už je jitro blízko. A nic nenaříkám, že zrovna na úsvitě padnu. Pro mne je důležitější, aby se boj probojoval důkladně, aby nebylo už třeba dalších válek. Aby lidé, zkřesaní bolestí, pochopili, že nijak jinak se to rozřešit nedá. Neboť vlastní zkušenost je nejlepším učitelem. A co bylo platno kázat lidem, dokud bylo plno jiných východisek. Taky se neraduji proto, že já měla pravdu, ale že bude na světě líp. Dost se už napila země lidské krve, jaká úroda na ní vzejde. ................................................................................................................................................. Maminko milovaná, Ty nesmíš plakat, ale radovat se. Však my se jednou sejdeme. To jen lidé ve své pošetilosti myslí, že smrtí vše končí. Co na tom záleží, projdu-li tou branou dřív já než Ty a tatínek. Jednou to být stejně musí. A jak se lidé trápí často a já dojdu k tomu okamžiku zdráva a bez bolesti. Často si vzpomínám na Mistra Jana Husa, jak zpíval na hranici nábožné písně. Také já budu míti dvě písně v duši. Jednu o mém domovu a o lidském bratrství. Bůh mi dal krásný život a dá mi i krásnou smrt. Dal mi rodiče, pečlivé, dobré a obětavé, dal mi přátele a lásky, dal mi milovat přírodu a poznat cestu, po níž lidé stoupají k Bohu, a ve smrti „mne přivine k sobě a sejme mou tíž“. Na Tebe, Tonouši, spoléhám, že zaplatíš mé dluhy rodičům a půjdeš moudřeji mou cestou. Málo jsem Tě milovala zjevně, ale tím srdečněji ve skutečnosti. Budeš míti děti a přiložíš ruku k dílu. Ve všem jsi šel vždy za mnou a ve všem jsi byl schopnější. A tatínku, nic nelituj, že jsem brala vážně to z té písně „za národ svůj i život klást“. Ty jsi byl vždy poctivý člověk a rozumíš mi. ........................................................................................................................................................ Vy, drazí příbuzní, byli jste jako podpěry stromům v bouři. Kdyby Vás nebylo, jaké škody by ještě byly. Naučila jsem si Vás hluboce vážit, Ty milá Mařko a Milko a Růžo a strýčku Karle a Olgo a všichni. A ty, Lado, odpusť, že jsem žádala Tvé pomoci, i když jsem věděla, že Ti [ji] nemohu vrátit. V takové situaci člověk jinak hodnotí všechny věci. A já jsem si přála, aby maminka prožila ty zlé měsíce pokud možno v naději. Je čas se loučit. Prosím Vás, maminko a tatínku a Tonouši i má široká rodino i mí přátelé, abyste mi odpustili, co jsem Vám kdy zlého učinila, líbám Vás a nejvíc rodiče. A je mi lehko, neboť „my věděli, co na nás cestou čeká, byť hrom v nás bil a mráz nám v kosti vál, toť jenom česká sudba odvěká, my při ní půjdem kupředu dál, jen dál. Za volnost lidskou v nás kdy rozkvetla – zas stojí Čech jak druhdy za ní stál. Ta myšlenka, která nás ve hrob smetla, zas k slávě vznese nás, jen dál, jen dál.“ Utrpení stálo za tu naději, že „bude v Čechách bílý den a plno růží kolem“. Maminko, buď statečná, i Vy všichni. Vaše Zdeňka.