Jak se žilo v lázních

Tenkrát tam byly podmínky , který by si dnešní maminky asi neuměli představit , ale nám to nějak nepřišlo - jedna koupelna na celý patro a společný wc bylo samozřejmý . Většinou jsme bydleli na pokoji po 4 , takže já s mámou a další dítě s mámou . Samostatný pokoje měli jen ti hodně postižený třeba s epileptickýma záchvatama atd. Vím, že i já jsem toužila po samostatným pokoji ,ale poprvé mě bylo přáno snad až v mých 15, asi za věrnost organizaci. Nicméně vždycky to bylo bez problémů a je to o dohodě s těma druhýma na pokoji. Někdy se jich tam vystřídalo i víc , protože tam to nebylo tak,že jeden turnus - jeden pokoj. S někým jsme třeba byli pár dnů , s někým týden a s někým celej ten měsíc . .................................................................................................................................................... Většinou jsme spolu byli i mimo pavilon - chodili jsme spolu ven atd . A nikdy jsme problém s nikým neměli , což bylo fajn , protože bydlet s někým problémovým by byl očistec . Jen škoda ,že je to opravdu malý městečko a mimo léčebny , tam nebylo žádný kulturní vyžití , takže i když jsme šli někam bez spolubydlících , tak byla velká šance ,že je stejně po městě někde uvidíme . No, prostě ponorka za těch x týdnů už doléhala na všechny časem . Rodiče se starali o svý děti , takže nebylo potřeba ani tolik zdravotních sester jako jinde , i když tam samozřejmě taky sloužili 24 hodin , kdyby něco . ......................................................................................................................................................... Co se týče náplni dne , tak jsme se fakt nezastavili - 2 x denně cvičení , bazén, podvodní masáž nebo perlička , magnet , zábal do parafínu a pro pár vyvolených i hipoterapie - ta mě bavila nejvíc . Všude nás doprovázeli rodiče . Ze začátku jsme všechny děti dostávali stejnokroje - kostkovaný košile a punčocháče, dokonce nám dávali i spodní prádlo , všichni jsme vypadali stejně , ale nemuseli nám rodiče dávat tolik oblečení a všechno to vyprala prádelna . Bylo to docela praktický , i když to někomu může dneska připadat zpátečnický . Pak už se nosilo jenom vlastní oblečení , co si kdo přivezl z domova. ......................................................................................................................................................... Na pavilonu byla taky školka s učitelkama a dalo se tam zajít mezi procedurama . Tam jsem se vždycky jako školkáček těšila, brala jsem to jako odměnu a bylo to vlastně i takový rozptýlení od cvičení a tak . Paní učitelky tam byly moc hodný a i když byl někdo hodně postiženej , tak věděli, jak ho zapojit . Taky se dalo po domluvě si půjčit na pokoj hračky a hry ze školky i přes noc, takže se dalo zabavit i po uzavření školky . Do školy se muselo docházet na jinej pavilon , kde byly děti samy , bez rodičů, vždycky to byly 2 - 3 hodiny denně , čeština , matika a pak přírodověda nebo tak . ........................................................................................................................................................... Nebyla to taková ta klasika a většinou bylo víc ročníků pohromadě , jak to bývá , prostě, aby se pobytem moc nezameškalo a taky na konci pobytu se dostávalo jakoby slovní vysvědčení . Co si pamatuju, tak se známkovalo málo a domácí úkoly nebyly snad vůbec , nebo jen něco malýho, záleželo na učiteli . Taky bylo fajn docela,že jsem přišla i mezi jiný děti , i když ony mě většinou brali jako cizáka , ale je těžký když jste tam pár týdnů , odjinud a zase odjedete, zapadnout . Nakonec už mě pak učila mamka sama , vyfasovali jsme z mojí školy učení a bylo . Ono ta docházka do školy hodně brala čas na procedury a všechno to bylo moc na honem, aby se to za ten den všechno stihlo . Takže učit se "doma " bylo i časově výhodnější . .......................................................................................................................................................... V týdnu se pořád něco dělo , ale horší to bylo o víkendech - někdo, kdo bydlel blízko dostal propustku a odjel domů , ale většina zůstávala . V sobotu se pouze cvičilo a to bez rehabilitační sestry , každej jen s rodiči , byl magnet, parafín a tuším bazén , všechno jenom dopoledne . V neděli už byl pouze magnet , protože ten běží pořád , takže k němu nemusel nikdo být . Neděle byly krutý a i když člověk šel ven, celej areál je totiž zasazenej do parku , protože se tam kdysi léčila tuberkuloza nebo do místní cukrárny, bylo to hrozně dlouhý a auto jsme u sebe neměli , že bysme si někam zajeli na výlet. I přesto to bylo hrozně fajn , vždycky tam přijeli lidi, co jsem znala i jsem si našla pár kamarádů,ale většinou tam byly hodně postižený děti , který třeba ani nemluvily , takže ten výběr jsem měla dost zúženej . ........................................................................................................................................................... Naše mamky se taky kamarádili a kolikrát v létě jsme seděli venku před pavilonem a jen tak si všichni povídali . Mělo to něco do sebe. Tenkrát ještě nebyly tak rozšířený mobily a o nějakým netu jsme si mohli nechat zdát , takže mimo koukání na tv v pokojích se nedalo po večeři nic moc dělat . Mamce se tam taky líbilo , starala se doma o mě a nechodila do práce , takže přišla taky mezi lidi a hodně si chválila , že nemusí vařit a že po jídle jí stačí jen umýt příbor . ................................................................................................................................................... Občas tam s dítětem přijel i tatínek , což bylo zajímavý i co se týče společných wc a koupelen , protože se při rekonstrukci samozřejmě jaksi nepočítalo s táty , že by někdy dělali dopovod i oni , ale dalo se to , navíc si myslím,že v tý přesile žen se styděli víc než my .Samozřejmě vždy měli aspoň samostatnej pokoj , ale sociální zařízení používali s náma . Tátové vždycky byly takový osvěžení , i když se nás celkem stranili ,ale to chápu . Navíc kolikrát tam byl jen jeden táta ,neměl si s kým pokecat a jinej chlap tam nebyl . I personál byl ryze ženskej . Ale klobouk dolů , že se sám chlap takhle dokázal postarat o postižený dítě . Taky tam občas nějaká maminka přijela s dvěma dětma , to když ty druhý a zdravý sourozence neměli doma na tu dobu v lázních kam dát , takže jezdili všichni . Bylo zajímavý ,že i ty zdravý děti taky musely absolvovat procedury, i když třeba ne všechny jako my . ..................................................................................................................................................... Takže tak , neměli jsme takový dobrý podmínky jako mají v lázních teď , co se týče ubytování , že to nebyl žádnej komfort ,jak to známe dneska , ale šlo to i tak a možná i k sobě měli lidi o to blíž. A nakonec můj pavilon , bohužel už tam není , původně ho měli jen opravit , ale je z roku 1926 a byl ve špatným technickým stavu , takže ho letos zbourali . Je to smutný ,ale vzpomínky zůstanou .