I krok dozadu je někdy krokem vpřed aneb Na trochu jiných berlích , ale s pocitem jistoty

Po víc jak 20 letech zase stojim na tříbodových berlích . Dřív jsem sice chodila s francouzskýma holema , ale nikdy nebyly moje kamarádky , i když francouzský hole jsou asi to nejblíž k samostatný chůzi . Ze začátku jsem s nima chodila normálně , teda aspoň do doby než jsem s nima uklouzla po vodě a málem si zlomila obě nohy . Stalo se to v lázních, kde na společným wc si někdo myl u umyvadla ruce a nakapal tam . Já jsem na tom uklouzla a doslova jsem prorazila dveře ven, kde bylo lino , takže to klouzalo ještě víc . Tenhle zážitek se mi vryl do mozku hodně hluboko a celoživotně . Od tý doby vím ,že tak stabilní nejsou a už bylo všechno špatně . Neustále jsem měla v hlavě nějakej blok ,že se to stane znova a nakonec jsem se na ně odmítala vůbec postavit . Nepomohlo ani to , že mě mamka přidržovala . Navíc všude máme jen podlahu a nikde koberce. Pokud nepočítam takovej mini , co máme před křeslem , ale na něm se chodit nedá - je moc malej . Na koberci bych byla klidnější . Tam jsem se s berlema nikdy nebála , i když mi spoustu lidí tvrdilo, že koberec klouže víc než dlaždičky . Já na měm teda nikdy neuklouzla . Na rehabce jsem požádala tenkrát svojí sestru, jestli se mnou nemohla nacvičit pády . Párkrát jsme to sice zkusili , ale oni ona nevěděla pořádně jak , jestli berle při pádu odhodit nebo co vlastně . Podotýkam , že když máte stejnou diagnozu jako já , padáte jako pytel brambor a vyšlo z toho něco ,že sama neví co s tim , asi se to nedá naučit . Tak nějak jsem více méně proplouvala berličkovým životem ,ale navždycky už jsem to měla v hlavě a francouzský hole jsem brala jako nutný zlo . ....................................................................................................................................................... Když jsem u našich , tak mě mamka protahuje , u sebe cvičim sama a každej den , ale přece jen občas potřebuju protáhnout od druhý osoby . Přidalo se k tomu i chození o berlích , u sebe taky chodim, ale o chodítku , tak abych to nezapomněla, jak se chodí s klasickýma berlema . Poslední dobou se to nějak zhoršilo a já začala mít strach ještě větší . Hlava doslova viděla jak padam a každý chození byl očistec . Samozřejmě , že mamce se to nelíbilo a často jsme se dostali do sporu , obvinila mě, že to dělam schvalně , abych nemusela chodit a nakonec mi řekla ,že necvičim ani u sebe , není u toho a cvičim každej den . To už mě fakt dopálila . Pokaždý jen nervy . Ta pomyslná kapka byla ta ,že jsem zase šla se strachem a v půlce cesty se mi podlomily kolena a já nemohla dál . Jsem totiž v křečích a tím pádem na sobě nesu prakticky 2 x svojí váhu a spastickej sval v křeči se prostě neuvolní, když je stáhlej . Bylo to čim dál horší a tak bylo nutný přemýšlet, jak dál . Ono chodit nahrbená a se strachem nemělo cenu, akorát jsem si ničila tělo ještě víc a pohyby jsem dělala stejně špatně. Okolí si sice myslelo něco jinýho, ale není třeba lpět na něčem , o čem víte , že už to nezvládáte , protože v první řadě jde o vás . Taky je třeba brát v úvahu , že za 3 roky mi bude 40 a tělo už je prostě unavený a ne tak pružný jako kdysi . ...................................................................................................................................................... Chodítko teda ne , potřebovala jsem spíš něco mezi jím a klasickýma berlema a proto jsem se vrátila do dětství a znova si pořídila nový tříbodový hole . I když jsem na nich stála naposledy někdy ve 13 letech , tak jsem nic moc z toho nezapomněla , jen je to trochu divnej pocit nemít nic před sebou a hlavně pořád myslet na to, abych měla všechny 3 bodce na zemi , to mi dělá zatim trochu problém , protože u francouzských holí se tohle řešit nemusí , ale zvyknu si . Jen bych brala malinko větší rozsah těch nožiček . Co si pamatuju , tak za mlada jsem tu dolní část měla víc rozšířenou a chodilo se mi líp . Na druhou stranu už je to víc jak 20 let a možná už se takový těžší hole ani nevyrábí. Ale je to super - jsem narovnaná , uvolněná, a hlavně jsem konečně stabilní a nebojim se , že spadnu . A když , tak ty ostatní konce jsou tam proto , aby něco aspoň zachytili . Už tohle vědět mě dělá na psychiku mnohem líp. Nakonec i ten pomyslnej krok dozadu může bejt vlastně zároveň dopředu . Potřebuju couvnout , abych na to šla třeba znova . Jsem teď maximálně spokojená a kdo ví , třeba si časem zase vybuduju důvěru ve francouzský hole a zase si na ně bez strachu stoupnu . Jsem na berlích a s úsměvem - úžasnej pocit . Tak snad to vydrží co nejdéle .