Říct si nebo neříct o pomoc ? Těžká to věc

Pro někoho bez problémů , pro někoho poměrně velkej problém . Já jsem bohužel ta druhá skkupina .Nebudu psát od dětství , ale výstižnější bude napsat od narození . Na jednu stranu vás okolí může mít za skromnýho člověka , kterej nechce ostatní otravovat . Fajn vlastnost pro lidi, který jsou zdravý , pro nás s handicapem je to téměř nemožný . Protože i když nechceme , tak tu pomoc budeme muset od druhých potřebovat. Já nevim , v tomhle jsem byla vždycky rozpolcená - často jsem se styděla si o tu pomoc říct ,ale na druhou stranu jsem to měla tak jakože jsem od narození těžce tělesně postižená a ne vlastní vinou , takže mám právo tý pomoci využít , když se mi nabízí . Jenže se mi zase v hlavě rozjedou obrázky , co jsem tak v životě pochytala . Ty obrázky jsou o tom , že moji stejně postižení kolegové velmi často tu pomoc zneužívali , spoustu věcí dokázali sami , ale když někdo přiběhnul... zvykli si bejt totálně nesamostatný a když jsem na to třeba zavedla řeč brali to úplně normálně - "máš to, tak využívej" a naopak mě měli často za idiota, že dělám všechno sama . U spousty lidí je na prvním místě to "já mám právo, tak se starejte ". Jenže u mě stejně celej život vyhrává na plný čáře ta stydlivost , než abych někomu něco řekla, tak radši nic . Od mala jsem byla taková, že kde mě postavili, tam mě našli . I když co žiju sama , tak třeba na nákupu někomu řeknu, jestli by mě něco nepodal a že regály , jsou pro mě vždycky proklatě vysoko, bohužel . Ale stejně jsem radši, mnohem radši , když z nákupu odjiždim bez toho, aniž by mě musel někdo něco podat . Není to o tom, že bych se bála negativní reakce a naopak si myslim,že poslední roky jsou lidi víc a víc ochotnější , ale je to v mojí povaze . Jsem introvert , takže samo o sobě oslovit někoho cizího je dost těžká záležitost . I když samostatnej život mě to naučil , stále mi to není příjemý , ale člověk se musí kousnout . Bohužel musim se přiznat , že i dneska se občas přistihnu, že se snažim šplhat po regále, i když vim,že na tu věc nikdy sama nedosáhnu . A často taky něco spadne na zem . To obvykle jde někdo kolem a buď se zeptá nebo rovnou mi podává . Vsadim se,že pak to v mysli toho člověka šrotuje , proč jsem si o tu pomoc neřekla hned . Hlavně v minulosti se mi lidi často plali proč jsem jim neřekla o pomoc . Jako co na tohle máte říct ? Prostě jsem nechtěla . Z vlastní zkušenosti se spousta lidí urazilo - nevěřili byste kolik lidí je toho schopno ,jakože oni se snaží a vy to nechcete . Takže jsem pak přešla na diplomatickou větu : "Já to chtěla zkusit sama" a tim nikoho neurazim a vlastně ani nelžu , protože jsem to fakt chtěla zkusit sama . A když to nezkusim sama , nevim, jestli to zvládnu nebo ne , jednoduchý . Jednou se mi stalo,že nějaká starší paní ve frontě u pokladny , která stála za mnou mi začala dávat bez dovolení moje věci do tašky . To už jsem se naštvala , do tašky mi nikdo hrabat nebude a ozvala jsem se . To už bylo moc . Navíc to vypadalo jakože mi to tam dávala , abych jí zbytečně nezdržovala a ona už byla na řadě . To jsem fakt vypěnila a myslim,že oprávněně . Je to někdy potíž. Stejně tak si myslim ,že spousta lidí není nalazeno na stejnou notu u vozíčkářů , který jsou extrovertní a nedělá jim potíž si o něco říct plus si s těma lidma ještě popovídají a vytáhnou z nich běhěm pár vteřin celej životopis nebo nedejbože když se sejdou takový dva - to ten životopis řeknou obě strany . Věřim tomu,že jsou lidi, který jsou rádi,že vozíčkář nebo kdokoliv jinej, kdo potřebuje pomoc neosloví zrovna je . A myslim ,že to není ani tak o tom, že by byli lhostejný , ale o tom, že jsou jako já stydlivější a jsou rádi, když nikdo po nic nic nechce . Jen to mají lehčí, že oni si o takovou pomoc jako já nemusí říkat . Třeba si taky myslí o mě, že hned potřebuju pomoc a ani to sama nezkusim . Ale jak to je doopravdy to už nevidí. Ani to,že říct o pomoc mi není nikdy příjemný. Na druhou stranu si taky někdy vyčitam,že jsem si o pomoc neřekla hned , že bych se s tim nemusela tak mořit o to víc když jsem nakonec ve výsledku stejně musela o tu pomoc někoho poprosit. Prostě asi to chce najít balanc . Říct si umět o pomoc, využít jí a necejtit se nějak provinile , ale na druhou stranu jí nezneužívat , když vim ,že to umim sama . Bohužel mi přijde , že tohle balancovat moc nejde a bojuju s tim celej život .