Když bydlíš na vesnici s handicapem aneb Neboj se a změň to

Před 14 dny jsem u našich potkala svou bejvalou spolužačku ze základky . Od mala to měla docela těžký , rodina bílých romů , k nám do třídy propadla už v pátý třídě a propadala stále . Neměla takový to rodinný zázemí jako třeba my ostatní . Já sice odešla na jinou školu a s ní už jsem se nevídala , ale občas jsme se potkávali . Bohužel problémy jí nekončili ani v dospělosti - měla něco se srdcem a možná už nějakých 10 let je na invalidním vozíku . Nikdy o tom nemluvila co jí je a popravdě řečeno ani já to přesně vědět nechci , pro mě je prostě taky na vozíku a tím to hasne - podrobnosti netřeba. .................................................................................................................................................................. Je zvláštní , že i když každá žijeme jinde , stále se tak jednou až 2x ročně potkáme , i když to ani jedna nečekáme . Tentokrát jsme se potkali u nás na pouti , šla jsem s mamkou do krámu , takže kdybych nešla , tak se mineme , holt to tak osud chtěl . Nicméně , říkala,že už u nás ve městě nebydlí , ale vedle ve vesnici . Prý bydlí v nějakým pečovatelským bytě , kterej je postavenej v bejvalý škole , ale mají tam schody , jak typické. Jen, aby obce měli splněno , tak udělají něco , aby se neřeklo a to , si myslim, že když je to bydlení pro špatně pohyblivý , že bez schodů je to základ , no, jako všude , vlk se nažral a koza zůstala celá .Nicméně si posteskla , jak je to obecně špatný pro vozíčkáře , tam kde žijeme my . Konkrétně se dá říct, že je to už pohraničí , takže takovej zapomenutej kraj , pro lidi s handicapem určitě . U nás ve městě není jedinej obchod bez schodu , nájezdy na chodníky téměř vůbec a bezbariérová doprava neexistuje . Hodně špatně se vozíčkářům u nás ve městě žije . Co pamatuju, tak u nás žili jen 3 vozíčkáři a všichni pokud to šlo , práskli do bot,včetně mě . ................................................................................................................................................................ Vozíčkáři tu nemají žádnou budoucnost , nenajde se tu práce a vlastně se nikam ani sami nedostanete , jo, je tu pár bezbariérových bytů , ale jak to tak bývá , všechny jsou obsazený a myslím , že právě ne vozíčkáři , že to tam taky není tak úplně přizpůsobeno . Sama říkala, že dokud člověk není na vozíku, neví, co všechno se v takových nepřívětivých městech jako u nás musí denně překonávat a já jí dávám za pravdu . Už celkově to,že ten, kdo se dostane na vozík v průběhu života a nežije se stejnou skupinou , absolutně neví na koho se obrátit . Není tu žádná sociální služba . Není to jako ve městě , kde vám kontakty na organizace cpou , i když je nechcete. Tady nejbližší je 20 kilometrů a jsme u toho . Ona ani její přítel nemají auto a MHD tu bezbariérový není , jak se tam dostat ? A i kdyby ... ona nepotřebuje od někoho vyprat , utřít zadek atd. Jde o to , aby měla tu možnost se pokud možno dostat aspoň do toho pitomýho krámu , vědět jaký má možnosti ve všem . Je sice hezký,že u nás ve městě udělali chráněný bydlení pro mentálně postižený , ale zase je to to nejednodušší . Oni na vozíku nejsou , tak je mnohem lehčí sehnat barák , protože tam se nemusí řešit schody , takže tady bude 30 baráků chráněnýho , ale ani jeden pořádnej pro vozíčkáře - takovej ten volnej , jako mám třeba já a že by to tady v kraji chtělo . Bohužel se tady zaměřujou jen na duševní postižení a na seniory a tam jako člověk v produktivním věku na vozíku fakt skončit nechcete, to mi věřte . Je normální chtít žít svobodně aniž by to byla nějaká instituce , ale upřímně , moc možností nemáte a když už máte " venku " nějakej ten upravenej byt podle vašich potřeb , nesmíte ho zase pustit , protože víte,že další možnost už třeba mít nebudete . A logicky, když si to každej to svoje drží , nejsou místa pro ostatní . .................................................................................................................................................................. Nicméně jí někdo dal nabídku, že by mohla bydlet v Plzni , v bytě zvláštního určení , ten druh mam i já. Váhá s tím , což jí i chápu . Ona nikdy nebydlela ve městě , bydlí tady od narození a je zvyklá žít "vesnicky ", myslím,že se i bojí , že by město nezvládla . Na druhou stranu by tam nebyla sama , když má partnera . No, musí si to rozhodnout sama , ale na jejím místě bych neváhala. Je sice hezký , že tady má kořeny , ale na jejím místě a s vyhlídkou žití tady bych šla pryč . Ve městě by se jí konečně otevřeli doteď netušený možnosti a brzy by si na ten život určitě zvykla , i když si třeba myslí,že ne . A teď se dostávám k tomu, proč na tohle téma vlastně píšu , je smutný,že člověk s handicapem často doplácí na to , kde žije , ne každej má to štěstí , že žije ve městě a má na koho se obrátit . Někdo do toho města ani nechce , ale tím ubližuje sám sobě. Myslím si,že hlavně v tomhle případě by člověk měl opustit nějakou tu svou "komfortní " zónu , byť komfortní je tady hodně v uvozovkách. Jako je hodně blbý, že my z vesnice to máme těžší v tom, že my musíme pryč , musíme odejít jinam než odkud jsme a snažit se tam vytřískat z našeho pohledu vozíčkáře co nejvíc . Musíme opustit to svoje pohodlí a nemít strach , vydat se do světa , když víme,že u nás nás už nic dobrýho nečeká . Však i já kdybych na střední škole nešla do Prahy , doslova ten svůj byt ani nemám a nejspíš dodnes bydlím tady s rodiči . Neokusim ani služby osobní asistence , nemam žádný kontakty . Bohužel jak jsem psala - chce to odejít někam jinam . Ne každej na to má a chce to , ale je to nutný. Ani pro mě nebylo vůbec jednoduchý se vydat 130 kilometrů od domova do Prahy . Moc bych jí přála , aby se nakonec rozhodla pro město - její život se tím hodně zkvalitní.