Ve vlčím výběhu aneb na Šumavě

Dneska nastal den avizovanýho výletu na Srní . Vyrazili jsme ráno ještě před 8, máme to přes 80 kilometrů, tak abysme tam byli nějak rozumně . Každá rodina jela svým autem, protože každej bydlí jinde . V noci jsem toho moc nenaspala , protože mě bolelo břicho a trochu snad i žlučník , takže nic ideálního na výlet , ale naštěstí se v autě všechno zklidnilo . Tělo už si holt řeklo po těch svátečných dobrotách dost , odteď už tolik jíst nebudu . Za to nepohodlí a bolest to pak nestojí . Už u nás ve městě jsme potkali naše sousedy a dělali jsme si srandu,že určitě jedou taky tam jako my a opravdu to tak bylo - potkali jsme je tam . Ještě větší překvapení bylo, když jsme se stavěli cestou na benzínce pro pití a potkali jsme tam ségru s rodinou , což byla úplná náhoda , protože každej vyjel jinak .Tak to bylo takový docela vtipný . ................................................................................................................................................ ...................................................................................................................................... Já s našima jsem tam dorazila první ,ale brzy dorazila i ségra a brácha s rodinou , tak se ani nemuselo dlouho čekat . Cestou jsme jeli přes Srní a bylo fajn vidět ten konzum z toho seriálu Policie Modrava a vůbec po celý cestě jsem poznávala ty chalupy , kde se natáčely různý díly , hned se mi všechno vybavilo . V tom výběhu už jsem někoikrát byla , ale nějak tu cestu k němu už si nepamatuju , pořád se mi to plete s jiným výběhem , tentokrát jelenů . Proto mě ta přístupová cesta hodně překvapila , i s elektrickým vozíkem jsme si všichni mákli . Je tam sice jakoby cesta pro vozíčkáře , kterou jsme kdysi taky absolvovali , ale ta je naprosto šílená a ještě horší než ta normální . Navíc se to hodně musí obcházet , tak jsme to vzali rovnou nahoru , hodně prudký a táta s bráchou mě museli pomáhat, ale zvládli jsme to . .................................................................................................................................................................... .................................................................................................................................................... Tam už je to v pohoda , po lávce se dobře jede . Ani tam ještě nebylo moc lidí, takže tam nikdo nekřičel , což lidi normálně dělají i když se tam máte chovat tiše . Hned ze začátku jsme viděli spoustu vlků . Pamatuju ty začátky tam , kdy když jste viděli jednoho jedinýho měli jste obrovský štěstí. Párkrát se nám i stalo,že jsme neviděli ani jednoho a odjeli jsme na prázdno . Vždycky to bylo takový nejistý . Dneska už jich je tam víc a jsou už ochočený, což je dobře i ne . Vůbec se nebojí lidí a pomalu by vám i panáčkovali . Někdy máte i pocit,že si stoupnou když vidí ,že fotíte a zapózujou .Takže je to takhle trochu až nepřirozený to jejich chování. Pamatuju si tam ještě doby, kdy byli vyloženě plachý . Ale pěkná procházka , krásný vlci a nádherně čistej vzduch a vyfotili jsme se tam i my . K vlkům mám dobrej vztah , protože u sebe ve městě je mám doslova za sousedy a mám je přímo naproti bytu . Bydlim u zoo . Akorát ,že jak jsem v přízemí, tak je bohužel nevidim , jen slyšim , tak teď bylo fajn je chvilku i vidět . ......................................................................................................................................................... .............................................................................................................................................. Pak mě čekala ješte cesta dolů a to moc příjemný nebylo . Obecně se cejtim líp, když jedu s vozrjkem nahoru , radši se převrátit dozadu než dopředu . Měla jsem přivázaný nohy , ale stejně to bylo tak tak , i když mě zase přidržovali , navíc ten vozík jede často sám do strany , takže to byl trochu horor a byla jsem ráda , když jsem byla z lesa pryč na rovině . Ale užili jsme si to, vlky jsme viděli hodně zblízka a o to šlo především . Ještě nás čekal někde oběd. Vyrazili jsme na Kvildu do místní vyhlášený restaurace , kde je i pekárna . Před pár lety jsme byli na Kvildě na víkend a právě tam jsme se stravovali , takže už jsme věděli do čeho jdeme a hlavně to,že je to tam bez schodů . K jídlu jsem si nakonec vybrala borůvkový knedlíky, nic jinýho mě tam nějak nezaujalo ,ale byly výborný . Překvapilo mě, tolik lidí tam chodilo s pejskama dovnitř ,ale asi se to může . Ono to tam bylo tak na půl samoobslužný - jídlo a pití jste si vybrali na tabuli, zaplatili předem u baru , sice vám jídlo přinesli, ale odnést už jste si to museli sami . Ale co tak pamatuju , tak tam je to v těch restauracích a jidelnách často , samobsluha . Takový volnější , což bylo vidět i na tom množství těch pejsků uvnitř a taky tam měli majitelé na lednici kočku . Mě se tam líbí takový ty horský interiéry těch restaurací , to dřevo a paroží , zas něco jinýho než ta klasika . ....................................................................................................................................................... ........................................................................................................................................... Se synovcem jsme se domluvili,že půjdeme na Silvestra do zoo a přidala se k nám i neteř , takže nás bude víc ,ale to vůbec nevadí naopak . Cestou krásný sluníčko až to lákalo k procházce po šumavský přírodě ,ale bohužel jsme už museli jet . Cestou jsem se stavěla ještě u nás na poště pro kalendář , kterej jsem si objednala , jak jsem o něm psala o Vánocích a jak to nevyšlo . Konečně ho mám . Prostě celkově to byl moc příjemnej den s hezkýma zážitkama .