Svíčka za Vendulku a Lukáška - dva velké bojovníky , které jsem měla čest poznat

Čím víc jsem rostla , začali mě zajímat sociální věci . Už snad od mala sleduju pořad Klíč a jsem ráda ,že ho dávají na ČT 2 dodnes , často jsem taky vyhledávala pořady s takovou tématikou, pamatuju si třeba pořad s názvem Co je to doma ? . Bohužel mi přijde ,že dneska už to televize nezajímá a radši než pořad třeba televizní noviny dají rychlou reportáž o postiženým dítěti , co potřebuje peníze . Tohle taky dřív nebylo , udělal se ucelenej pořad bez sentimentu a nikdy nikdo v něm o peníze neprosil .Dneska už reportáž bez natažený ruky prakticky neuvidíte , asi jiná doba . Ale mě takový ty starý pořady o dětech a lidech s postižením , jak žijou bez nějaký tý charity byly o dost milejší. Ale musim pochválit ten Klíč , že se stále drží ve starých kolejích . .......................................................................................................................................................... Každopádně se mi po starých časech zastesklo a našla jsem si v archivu ČT pořad jménem Pološero na téma lidé v komatu a bazální stimulace v roku 2014 . Co je bazální stimulace vím , protože na první škole jí pár dětem dělali . V pořadu je příběh 21 letýho Michala , kterej je v komatu po autonehodě a jeho maminka věří ,že pomocí bazálmí stimulace se Michal vrátí zpátky do života , opravdu se mu v nemocnici věnuje , ale nakonec Michal bohužel umírá . Vlastně tenhle pořad mi vnuknul téma na tenhle článek . ........................................................................................................................................................... Samozřejmě jsem se z podstaty věci nikdy nepohybovala mezi lidma v komatu , ale když si to tak vezmu , pár jsem jich potkala osobně , i když v tý době jsem to vlastně ani nevěděla . Ono když máte dítě s nejtěžší formou dětský mozkový obrny , na první pohled je to vlastně stejný a jako laik , natož třeba jako dítě to nerozeznáte . Pamatuju si , když jsem chodila na rehabilitaci na první škole . Jednou týdně tam jezdila s dcerou na vozíku starší paní . Jmenovala se Vendulka , dodnes si pamatuju i její přijmení , byla o něco starší než já a nijak se nelišila od některých dětí okolo . Seděla na vozíku , nemluvila , byla taková strnulá a očí jí lítaly do stran. Takže jsem měla za to , že má taky DMO nebo něco podobnýho . ........................................................................................................................................................... Její maminka tam s ní tedy jezdila jednou týdně na vodoléčbu a myslím,že jí dávali i parafín , v čase, kdy jsem měla rehabilitaci i já . Někdy jsem cvičila v tělocvičně a někdy jsem taky byla na vodoléčbě , třeba ve výřivce na nohy nebo jsem taky měla parafín . Paní nám všem dětem, co tam zrovna cvičily pokaždý rozdávala sušenky , takový ty Florenty . Taky jsem pokaždý dostala , i když jsem se bránila , ne,že by mi nechutnaly , ale tak přišlo mi to blbý . Já narozdíl od ostatních tam měla rodinu a v tý době jsem jezdila domů každej den , takže jsem mohla mít doma sušenek , kolik jsem chtěla . Ale pro ostatní tam byly vzácnost . ...................................................................................................................................................... Pamatuju si,že jsem to jednou paní řekla , ať dá radši jim . Ona mě pohladila a řekla,že jsem hodná a stejně mi je dávala . Tak když jí to dělalo radost , brala jsem si jednu taky i dál. Byla moc hodná , taky jsem tam jednou ležela na lehátku a měla jsem na nohou činky , aby se mi protáhly nohy , bylo to nepříjemný a celkem bolestivý a paní mě viděla a začala si utírat slzy . V tý době mi bylo tak 13 nebo 14 a moc jsem nechápala ,že jí to tak bere , ale mámy to mají jinak . Všechny tam měla ráda a byla hodně dobrosrdečná . Jak se do komatu Vendulka dostala jsem se nikdy nedozvěděla . Vlastně ani nevim, kdy tam s Vendulkou přestala jezdit , ale pár let jsem jí potkávala . Bylo jasný, že když přestali jezdit , tak Vendulka zemřela . Dodnes , když vidím Florenty , vzpomenu si na obě dvě . .......................................................................................................................................................... Další setkání s člověkem v komátu byl chlapeček jménem Lukáš Dolejš , jméno píšu záměrně , protože jeho případ kdysi obletěl celou republiku . Šlo o to , že jeho máma nechala hlídat Lukáška svým partnerem a když se vrátila , byl v nemocnici v komatu a zůstal v takzvaným Apalickým syndromu . Její partner se naštval ,že Lukáš plakal a chtěl ho zabít , což se mu skoro podařilo . Bylo mu jen 7 měsíců . Její partner nakonec ani nedostal trest , takže výsmech . S Lukáškem jsem se potkala v lázních , myslim,že ne tak dlouho potom , co se to stalo . ........................................................................................................................................................ Mě mohlo bejt už taky kolem 15 cti a pamatuju ,že jsem to vnímala velmi intenzivně a dost mě jeho příběh vzal . Personál a maminka mu tam říkali Pan Dolejš s tim ,že dávali důraz na to slovo pan s velkým P , on si opravdu neskutečně vytrpěl a jak se říká,že všechny maminky postižených dětí jsou hrdinky , tak paní Daniela byla extra hrdinkou . Celej život se o něj starala , bojovala se soudy o spravedlnost , založila i sdružení se stacionářem v Praze . Funguje dodnes . Lukáš zemřel v roce 2020 ve svých 20 letech , ale jeho odkaz žije dál . ....................................................................................................................................................... Vendulka ani Lukáš už nejsou mezi námi ,ale já na ně stále vzpomínám , oba byli v komatu , oba všechno vnímali a oba měli ty nejúžasnějsí maminky na světě . Tak mi dovolte na ně tímto článkem vzpomenout a alespoň vrtuálně za ně za oba zapálit svíčku .