Setkání s Milanem

Dnes nadešel dlouho očekávanej den - setkání se spolužákem Milanem . Domluvili jsme si sraz na náměstí kolem 16 hodiny , den předtim mě napadlo jestli si nekoupíme hamburgery a nesmíme si je na lavičce , přece jen , ať je to takový slavnostnější když má za pár dní ty 34. narozeniny , tak souhlasil a já vyjela do města o něco dřív , abych je stihla koupit . Bohužel počasí se proti nám spiklo a pršelo , takže bylo jasný,že na mokrou lavičku si asi nesedne a aspoň nějaká střecha taky nikde . Cestou jsem potkala nějaký ožralý Němce a jeden idiot si mi stoupnul na vozík a nechal se vézt . Blbec drzej, tak to jsem se rázně ohradila . Nejenom drzost , ale hlavně když je vozík těžkej , tak se přehřejvá a může mi vypnout úplně , takže jsem byla docela načuřená . ........................................................................................................................................................... Milan říkal, že by tam mohl bejt v 15:30 ,že jede hned z práce , když bylo 16:15 , tak mi volal,že je teprve na cestě ,že je město v pátek odpoledne zasekaný , což jsem chápala a čekala jsem teda dál . Po čase zase vyšli z hospody ještě víc ožralejší Němci , ten, co se na mě vezl ke mě přišel a anglicky se mi omluvil , tak jsem to přijala a ptal se , jestli s nima někam nechci , tak jsem řekla , že ne ,že čekam na přítele . Obvykle nemam příležitost takhle z patra mluvit anglicky , ale tady mi to naskočilo hned. Hlavně jsem byla ráda ,že ta skupina vypadla . Kolem 16:30 se Milan objevil a sám . Usoudili jsme ,že na sezení na mokrý lavičce to nebude , on měl na víc jen kraťasy . Tak jsme šli do nejbližšího obchoďáku ,že tam snad budou nějaký lavičky , co pamatuju , tak tam byly. ....................................................................................................................................................... Šli jsme hodně pomalu , přiznam se,že mi to dělalo trochu problém, protože jsem zvyklá jezdit vyšším tempem , ale snažila jsem se přizpůsobit jeho chůzi. Tak jsme tam nějak došli a těsně před obchoďákem Milan padnul na zem , zaškobrtnul , docela mě to vyděsilo , ale řek, že dobrý . Nabízela jsem mu , ať se mě třeba chytí , ale hrál tvrďáka , že to zvládne . Bylo vidět ,že to sezení fakt už potřebuje . Jenže nikde žádná lavička , já myslela ,že mě omejou ! Tak jsme vyjeli výtahem do patra, kde jsou restaurace , jedině tam měli židle . Jsou fakt vycůraný , sednout , ale aby si lidi něco koupili . My nic nechtěli a cheeseburger už jsme si snědli . Mě bylo naprosto jedno , kde budeme sedět a že si nic nedáme . Prostě jsme si sedli trochu stranou ke stolu v KFC , měla jsem připravenou i argumentaci , kdyby něco . Šílený , potřebujete si sednout a není kam . Naštěstí nikdo nic neříkal , že tam sedíme jen tak . ........................................................................................................................................................... Tak jsme kecali , dala jsem mu dárek k nadcházejícím narozeninám , ten hrneček , ze kterýho měl radost a byl překvapenej, tak jsem ráda ,že jsem se trefila správně . Vzpomínali jsme na školní časy a shodli jsme se na tom, jak je blbý , že se nikdy nesejdem ve větším počtu , rozutekli jsme se a taky ty naše handicapy nám neumožňujou se někde setkat opravdu všichni . Povídali jsme si asi 2 hodiny a vyrazili jsme zpátky . Šli jsme pomaličku . Docela jsem trnula , aby Milan někde zase nespadnul , hlavně na přechodech je potřeba si trochu hejbnout , abyste nezůstali někde uprostřed , ale i tak jsem ho pořád ujišťovala , ať jde radši pomalu . Bylo vidět,že je to na něj moc . Nahodila jsem téma , jestli by neměl radši jezdit na vozíku už nebo mít chodítko , ale prej nechce . Jenže chodí opravdu o dost hůř než to měl jako dítě , navíc špatně vidí, bylo by to lepší i pro jeho bezpečnost . Tak jsem zůstala na svý zastávce a on šel domů , že to má kousek a že pomoc zase nepotřebuje . Tak jsme se rozloučili. Z dálky jsem viděla, jak zase padá na zem , ach jo , naštěstí za nim šli nějaký lidi a ty mu pomohli .Doma jsem mu psala , jestli došel v pořádku a prý ,že ano , tak dobrý . I hrneček to prej přežil . ........................................................................................................................................................ Upřímně , že je na tom až tak špatně pohybově jsem nečekala , už cestou zpátky z obchoďáku jsem si říkala , ať to máme radši za sebou , všude spousta lidí, kterým musel uhejbat. Bylo to dost stresující . Nechci , aby to vyznělo blbě , ale nikdy nechci bejt v partnerských vztahu taky s někým, kdo má handicap a tohle mě v tom jedině utvrdilo. Nemyslim přímo Milana s tim mě partnerskej vztah nikdy nelákal , ale obecně .Ono se řekne, že není na vozíku a chodí , ale neznamená to,že je na tom líp než já . Nechci bejt hnusná, ale je to zátěž na víc , pořád myslet i za něj , jestli spadne nebo ne , jestli to zvládne . Je to těžký a obzvlášt , když máte taky svoje pohybový potíže . Za mě prostě jedině partner bez handicapu , i když to znamená , že mam míň šancí . Tohle bych nedala , naopak u Milana jsem si myslela,že on bude dneska zdravotně ten schopnější z nás dvou , ale bylo to přesně obráceně. Možná , kdyby nebylo počasí jaký bylo , tak si ničeho nevšimnu a možná by ani tolikrát neupadnul ,ale bylo to jinak . Taky on hraje chlapáka a nechce přiznat , co všechno potřebuje . Řekli jsme si , že určitě to nebylo naposledy , co se vidíme . Ale prostě příště radši sedíme na zadku a nikam nejdeme a když by náhodou zase pršelo , měníme termín, možná by bylo fajn , aby si někoho vzal s sebou . Poučení pro příště . Ale jinak super páteční odpoledne a podvečer.