Proč bych nechtěla chodit - aneb Radši žít než se honit za něčím, co nebude

Jako malá jsem si přála umět chodit . Dokonce jsem o to jednu dobu psala i Ježíškovi . Nesplnil mi to a to se říká,že o Vánocích se plní snad všechno . Ale velmi brzy jsem pochopila , že na tohle nemá páky ani Ježíšek . Dodnes na dětskou mozkovou obrnu není lék ani žádná vyhlídka, že by mohl bejt. Pokud bude, já už se toho nedožiju a asi už nikdo, kdo žije . Tahle věc možná čeká na děti a lidi , co se ještě nenarodili . Možná lék na DMO nikdy nebude . ...................................................................................................................................................... Je to asi pro zdravý lidi absurdní, ale kdyby se teď objevil lék už bych to nechtěla . Jsem zvyklá,že jsem na vozejku a nechodim . Narodila jsem se s nim a s nim i umřu . A tak to má většina z nás , dětská naivita ,že se stane zázrak z nás už dávno vyprchala . Je zvláštní , že úplně jinak k tomu přistupujou lidi po úraze nebo, kdo skončil na vozejku v průběhu života . Tyhle lidi se naopak velmi snaží na sobě makat , z mýho pohledu až nesmyslně . Možná jim to, že když budou makat pomůže a leckdy se jejich stav třeba i malinko zlepší , ale pojďme si říct ,že tohle se často nestává . My, co to máme od malička už totiž víme svoje . Bejt na vozejku není žádná slast a když bolestivě cvičíte od dětství a to někdy i 5 krát denně je to záhul . A to je další rozdíl . My cvičíme od začátku našeho života a je jasný,že jsme z toho už unavený, navíc když víme, že i přesto se náš stav nelepší . Kdežto ty "pozdější " k tomu přišli dýl a když to tak řeknu , tak oni na to byli čerstvý a je jasný,že ta chuť zlepšovat se nebo uvěřit,že zase začnu chodit je prostě větší . ....................................................................................................................................................... Vlastně i okolí k tomu přispívá i ve zdravotnictví - lázně. Když jste dítě s DMO , tak s váma fakt makají , ale když se dostanete do dospělýho věku , kašlou na vás . Nebo ne kašlou ,ale procedur je najednou míň a berou to tak , že už se stejně nedá nic dělat, že s tim už nějak dožijete a vlastně na stejně intenzivní služby jako v dětství můžete zapomenout , i kdyby jste je pořád potřebovali . Prostě 18 a šmitec . Kdežto na poúrazových odděleních , tam zase naopak makají i s dospělýma a motivujou vás asi tak jako nás v dětství . Je to tam šoupnutý . Dospělý tam chtějí a věří na zázraky , ty zázraky , o který jsme my už přišli jako děti . ........................................................................................................................................................... Tak nevim , co je lepší , jestli motivovat i když okolí ví, že se to nezlepší nebo přijmout ten tvrdej fakt ,že ač makáte sebevíc stejně to nevyjde . Protože jsou věci, který nezměníte ani kdybyste se postavili na hlavu . Mě osobně se teda žije líp tak , že se nehonim za uzdravením , protože stejně vim,že nepřijde . A trávit zbytek života neustálým cvičením , bolestí a zklamáním, když to moje úsilí nepřináší výsledky, co jsem si představovala ? Díky nechci , radši budu žít s vědomím ,že jsem třeba tejden necvičila , ale užívat si života než se denně lopotit někde na rehabilitačním stole a soustředit se jen na to .Vždyť o tom život fakt není . Čim dřív se s tím lidi smíří, tím líp . My od narození to umíme, což je fajn a i díky tomu můžeme žít dobrej život . Žít s tim , že třeba něco neumim, i kdybych to dle mě měl už umět dávno musí bejt na budku . Smířit se a hlavně se neporovnávat s ostatníma na vozejku . Toť základ aspoň trochu spokojenýho života . ........................................................................................................................................................... Užívat si i to, co třeba zase tak sami dělat kvůli handicapu nemůžete a třeba je to jen zprostředkovaně. I to se počítá, fotka z dnešní cesty ke mě do města.