Vzpomínky na lázně aneb Jak to chodilo při pobytu , dopisy od spolužáků ,útrapy na WC , proč ani nešlo si tam najít víc kamarádů a víkendy k unudění

Zase jednou se vracim do vzpomínek a jsem s mamkou v lázních v Hamzově léčebně - na pavilonu M , na tenhle pavilon jsem začala jezdit někdy ve 4 letech a ve svý době to byla jedna z prvních vlaštovek nejen v celý léčebně,ale i snad v ČR , kde po revoluci mohli maminky doprovázet svoje děti . Já byla jedna z prvních , která tam jezdila od začátku . Pobyt byl vždycky v rozmezí 3 -6 týdnů . Já to většinou měla na měsíc a jezdila jsem tam jednou za rok . Vyjímka byla , když byl člověk po operaci , to se automaticky počítalo s tím, že 2 x do roka . První pobyt byl vyloženě rozcvičující a druhej takovej sledovací jakože " co se změnilo a co ne " . ........................................................................................................................................................... Měli jsme to přes 300 kilometrů , takže to byla celkem velká událost a velkej výlet . Mamka se tam vždycky těšila , hlavně na to,že nebude muset vařit a jídlo tam dostane až pod nos . A jestli jsem se těšila já ? Už si nepamatuju , asi to vždycky bylo spíš v normě , brala jsem to jako součást života , ale,že bych byla vyloženě nadšená to asi nikdy . Tak ono nejsou lázně jako lázně , tohle fakt není wellness , tam makáte tisíckrát víc než doma . Takže mi bylo jasný,že tam si neodpočinu . Když jste dítě s DMO , máte procedury od rána do večera , přes bazén , různý zábaly , masáže, magnet až po cvičení 2 x denně . Někdy jsem tam taky chodila do školy , ale jen někdy , protože byť to byly jen 2 hodiny denně , chodilo se na jinej pavilon, protože u nás byla jen školka a hodně to ubíralo čas na procedury , takže po čase jsem si vezla s sebou úkoly ze svý školy a učila jsem se s mamkou . Časem to tam tak mělo většina školáků , protože se všechno nedalo stíhat a den nebyl nafukovací . ........................................................................................................................................................... Ale na co ráda vzpomínam , byly dopisy od spolužáků - vždycky mi každej ze třídy poslal jeden ve velký společný obálce . Bylo to takový milý a je škoda , že už je nemám . A ze školy tam takhle chodili dopisy více dětem , což byl znak,že chodil do normální základky .Taky jsme s mamkou dostávali z domova balíček - spoustu sladkostí , kafe a tak . Balíčky z domova taky chodili většině a moc jsem se na něj vždycky těšila . Často tam maminky posílali i pohledy domů nebo ony dostávali z domova . Bylo to v době, kdy internet neexistoval a jediný spojení bylo právě poštou nebo jediným telefonem na celý patro , kterej často vzal někdo, kdo byl zrovna poblíž a jméno zavolal přes chodbu. Dneska už neuvěřitelný, ale tenkrát to tak bylo a nikomu to nepřišlo divný . ......................................................................................................................................................... Co mě ale hodně trápilo na tý době bylo WC - samozřejmě společný . Na tolik lidí na patře jich bylo prostě málo a hlavně se nedali ani zamykat a mohl tam kdokoliv kdykoliv přijít . Bylo to koncipováno tak , že nikdy tam nebylo jediný WC pro vozíčkáře , protože se to bralo tak , že tam budou chodit jen maminky . Oni měli docela pravdu , protože děti měli často těžký postižení a měli plenky nebo chodili na nočník . Ale pak tam bylo pár dětí jako já , který zvládli normální wc. Dokud jsem byla menší a lehčí , tak to šlo , problém byl , když jsem byla starší - nacpat mě do normální kabinky byl problém . Musela jsem si stoupnout z vozíku a dojít tam . Navíc jsem tam vždycky trpěla zácpou a dodnes mi "to nejde " když jsou někde společný záchody , tohle nedávam . Takže celej měsíc jsem v tomhle smyslu dost trpěla , byť jsem dostávala pravidelně od zdravotní sestry " pomocníky " pro "úspěch", ale ta pravá úleva nikdy nepřišla . Jakmile jsem jela do lázní , věděla jsem, co mě čeká za nervy v týhle oblasti . ......................................................................................................................................................... Celá ta WC anabáze tam byla vždycky zvláštní , nepočítalo se s tim, že někdo z nás dětí dokáže sám chodit na WC , takže ani nevybudovali WC pro nás na vozíku . A aby toho nebylo málo , v době mýho dospívání tam začali jezdit jako doprovod i tatínci , což je něco s čím se taky nepočitalo a chodili na záchod k nám , takže fakt velká "paráda " navíc když jste v pubertě a i pro maminky to nebylo příjemný . A i sprchy byly společný . Mamka dodnes vzpomíná na to , jak vzala za kliku a před ní jeden z tatínků trůnil na záchodě . Nutno dodat ,že většině tatínkům to taky nebylo příjemný a snažili se nás stranit . Tohle bylo hodně blbý . Nakonec tam udělali i jedno WC pro nás vozíčkáře ,možná i kvůli vyšší poptávce , když už se můj pobyt chýlil definitivně ke konci .Vedle kabinek a bez dveří , pouze se závěsem místo nich . Uf, tak tohle už bylo na mě moc a bylo to snad ještě horší . ........................................................................................................................................................ No prostě bylo to na dnešní poměry asi těžko uvěřitelný . Pokoje i pro 4 - máma a dítě + další máma a dítě . Což jsme byli takhle ubytovaný pořád . Jak já jsem záviděla těm, kdo měli pokoj sami pro sebe a ještě víc těm, co měli vlastní nočník . Samostatný pokoje ,ale dávali těm hodně postiženým , většinou těm, který měli epileptický záchvaty a tak , pod tohle jsem nespadala . Bylo to těžký sdílet pokoj s někým , žádný sokuromí . Nutno dodat,že na spolubydlící jsme měli celkem štěstí a vždycky jsme s nima nějak vyšli . I když se našlo pár takových , na který se zapomenout nedá . Nutno říct ,že děti byli snad vždycky v pohodě , většinou to negativní šlo od druhý maminky , když už něco bylo , ale nikdy to nebylo tak,že nás museli rozstěhovat nebo tak . Někdo sednul víc a někdo míň , ale to je tak všude . Co mě celkem vadilo bylo to ,když v průběhu pobytu spolubydlící odjeli a přidělili vám nový , zase si zvykat . Málokdy se stalo ,že jste měli stejný na celej pobyt a většinou minimálně jedna výměna proběhla . Samostatnej pokoj jsme nakonec měli jen 2 krát a to už jsem byla starší a v podstatě už to už byly ty poslední roky tam celkově. .......................................................................................................................................................... Našla jsem si tam i pár kamarádů , ale fakt jen pár a to ani nešlo o to že jsem introvert. Prostě tam byli děti hodně závažných diagnoz a mentálního postižení , že nebylo z koho vybírat . Leckdy neuměli ani mluvit a byli na úrovni miminek . Já přece jen byla intelektuálně někde trochu jinde . Našla jsem si tam pár sobě rovných , ale moc jich nebylo . Často jsem se tam s nima setkávala několik let , protože jezdívali ve stejnou dobu , ale nikdy to nebylo jistý a že by jsme se předem domlouvali ,že pojedeme ve stejnej termín , to nikdo nedělal . Většinou to bylo překvapení, když se tam nějakej kamarád nebo kamarádka objevili , ale se spoustou z nich jsem byla v kontaktu aspoň přes pohledy a dopisy hodně dlouho i mimo lázně . Je to škoda , že jsem neměla moc na výběr , ale věděla jsem,že jsou tam děti mnohem postiženější než já a rozhodně to nebylo tak, že co pobyt, to nový kamarádství . Nebyla tam tak úplně moje skupina , ale když byla , časem jsme se dali dohromady a zůstali jsme v kontaktu . I když i na to seznámení jsme měli omezenej čas . Buď jste odjeli zpátky domů dřív vy nebo oni . Takže na nějaký dlouhý oťukávání nebylo moc času . ........................................................................................................................................................ Na víkendy jsme domů nejezdili , což by ani nešlo . Víkendy byla jedna velká nuda - v sobotu pár dopoledních procedur a v neděli vůbec. Bez auta , malý městečko , kde nemají ani kino nic . Takže jsme hodně chodili na procházky a pravidelně do cukrárny . Kamkoliv mimo pokoj , kde to aspoň trochu uteče . Bylo sice fajn si po tom tejdnu odpočinout, ale tohle byla zase moc velká změna . Přes tejden se prakticky nezastavíte a dva dny se pak doslova kousáte nudou - moc velkej skok. Ti, co bydleli blízko , mohli na víkend domů na propustku a vraceli se v neděli večer . Pak to poupravili na to,že mohli sice domů ,ale ne přes noc , takže spát museli stejně na pavilonu . Nevim z jakýho důvodu to změnili , ale asi proto měli důvod . Pamatuju si chlapečka , kterej byl u nás na pobytu s maminkou a bydlel doslova jen několik metrů od hlavní brány léčebny a taky nemohli přes tejden domů ani na chvilku a odjížděli taky na víkend na propustku . Za mě přitažený za vlasy , když byl vlastně domácí . Ono vůbec se to tam nějak časem přiostřilo - dokonce tam sestra každej večer kontrolovala , jestli jsou všichni na pokojích - mámy s dětma . Těžko říct, co se tim sledovalo , jestli některý mámy "zlobili " . Jako všude byl i tam určitej režim, kterej když nedodržujete , letíte , ale stejně . Jeden čas to tam bylo prostě zvláštní a těžko odhadovat jestli to platilo plošně nebo jen pro náš pavilon . ............................................................................................................................................................ Tady jsem zažila velkej kus svýho života - můj pavilon M