Adieu nemocnice a rehabilitace , na výstavě o známých místech a smutných věcech , s ultrazvukem za krkem a užívám si chodítko

Název článku je sice trochu zavádějící , protože končim až zítra , ale předpokládám ,že už se nic zajímavýho nestane . A jako bonus mi zůstane i každo pondělní vydání novýho článku . Začala jsem už 24 . dubna a už jsem docela ráda , že je konec . Bylo to docela náročný a když se to tak vezme a budu to počítat tak ,že aspoň jednou jsem tam byla v každej tejden , vychází to rovnou na měsíc . ........................................................................................................................................................ Začala jsem a končila jedním dnem v týdnu a zbytek už bylo 2 krát , někdy začátek dalšího týdne vyšel hned hned na pondělí a někdy na úterý . Jak už jsem psala , tak jsem rehabku měla napsanou hned 2 krát den po státním svátku . Bez přehánění jsem se cejtila jakože to oddělení je otevřený snad jen pro mě , což asi nebude pravda , ale cejtila jsem se tam divně . První pátek chyběla sestra z elektra , zřejmě si vzala volno . Místo ní tam bylo Sluníčko a to jsem si tak libovala , že letos se jí vyhnu . ......................................................................................................................................................... V místnosti jsem byla úplně sama , Sluníčko mi dala ultrazvuk zvláštně doprostřed zad , normálně mi to sestra dává postupně , nejdřív na jednu stranu a pak na druhou , celá procedura trvá dohromady 10 minut - 5 minut jednu stranu a 5 na druhou . Jenže Sluníčko to pojalo tak , že 5 minut stačí , asi jakože jsem to měla uprostřed , že to stačí . Já si to nemyslim , ale taková prostě je - všechno odfláknout . Takže jsem dolů na cvičení jela s docela velkým předstihem . ......................................................................................................................................................... Ve cvičebně se ale nic nedělo , ani žádný stíny za dveřma , tak jsem si říkala , jestli tam ta sestra vůbec je a jestli to taky nezatáhla jako ta elektro sestra , žádnej pacient nic . Bylo to fakt divný , tak jsem čekala a přemýšlela , jestli tam mám zaklepat , na dveřích koneckonců není napsáno ,že se to nesmí . ........................................................................................................................................................ Už jsem se chystala a sestra sama otevřela , naštěstí ta správná a žádnej záskok . Tak jsem všechno měla jako obvykle , ale přišlo mi to takový provizorní a jiný než v normální den . Takový to ,že víte ,že se tam personálu ten den nechce , nejradši by to oddělení zavřeli , ale nemůžou . A taky celkově to tam bylo děsivý - prázdno , jen minimum lidí šlo na nějaký vyšetření , jediný plus bylo ,že jsem nemusela čekat na výtah . Se zvědavostí jsem čekala na pátek po svátku číslo dvě , jestli to bude stejný . Zase takový poloprázdný , byť už tam bylo víc pacientů než minule , ale pořád jiný než v týdnu . A elektro sestra už se taky vrátila . .......................................................................................................................................................... Mimo jiný jsem si musela zvykat i na jinej čas , první dvě návštěvy jsem měla ve 12 : 10 , ale zbytek už v 9 :40 . Je to sice rozdíl nějakých 2 hodin , ale přišlo mi to tam ráno úplně jiný , čekala jsem ,že takhle dopoledne to tam bude víc žít ,ale paradoxně je tam větší šrumec až kolem toho poledne . Myslela jsem si , že v to dopoledne bude lepší jakože to budu mít dřív za sebou , ale spíš mě teda vyhovovalo to poledne . ......................................................................................................................................................... Taky jsem jedno volný pondělí využila k návštěvě úřadu , abych si na druhej pokus zažádala o novej průkaz ZTP / P jak mě napoprvé arogantní silikonová úřednice vyhnala . Byla tam zase ,takže jsem zatla zuby . Stejně protivná jako před tím , ale už mám zažádáno - dala mi podepsat papír , přilepila tam fotku , kterou jsem si přinesla a že mi dají vědět . Parkovací kartu , která má na to návaznost si musim vyměnit až budu mít tuhle a v jiným městě , takže zase návštěva jinýho úřadu a pokud si to dobře pamatuju , tak tam jsou schody , takže se tam ani nedostanu a zřejmě to budu řešit někde venku , případně v autě . Přijde vám to divný , že parkovací karty pro invalidy vydávají zrovna tam , kam se vozíčkář ani nedostane ? Mě už vůbec ne . ........................................................................................................................................................... Jako odměnu jsem si dala návštěvu v knihovně u našich , i tam mám registraci , ale půjčuju si hlavně u mě ve městě . Občas si něco půjčím já nebo mamka , nutno dodat ,že oproti tomu , jakej fond mají u ve městě , tak s tímhle se to nedá srovnat . Hlavně co se týče novinek . Tak jsem si půjčila Listopád od Aleny Mornštajnový. Ale to hlavní kvůli čemu jsem přišla byla výstava ke konci druhý světový války o našem městě . Je k vidění přímo v knihovně , ale jen ve všední dny , což když jsem odjížděla v neděli a přijížděla v pátek odpoledne , jsem neměla šanci , tak jsem využila to volný pondělí . ........................................................................................................................................................ Bylo to hodně zajímavý - spousta věcí , denní potřeby a tak . Nejlepší byly asi fotky , ty místa , co člověk zná a nutno říct ,že se v tý části náměstí, ze kterýho byly ty fotky asi nejčastěji , se ty domy ani moc nezměnily . Pořád si drží ten historickej styl . Taky psali , že nádražím projel transport žen do koncentračního tábora a místní jim nosili jídlo nebo , že na nádraží spadla puma , ani jedno jsem doteď nevěděla . Byla možnost se tam podívat když byly komentovaný prohlídky , ale pán tam byl vždycky , když já musela bejt u sebe ve městě . Ale i tak to bylo moc zajímavý a jsem ráda ,že jsem výstavu stihla . ........................................................................................................................................................... Rehabilitace mi sice hodně pomohla a jsem ráda ,že oproti loňsku měla smysl , ale zároveň už jsem unavená . Vždycky mám přesně po 14 dnech nějakej blok a to , ať tam mám kohokoliv . Ani letos tomu nebylo jinak , prostě to vždycky přijde ten druhej tejden . Hlava i tělo si nějak řekne ,že už to stačí , ale musim vydržet dál . Bohužel to nemam tak ,že dobrý a zase mám dostatek sil . Naopak na mě padne taková nějaká deka a tak to je až do konce . ...................................................................................................................................................... Moc nepomohlo ani to ,že jsem v pátek ráno před rehabkou nabíjela vozík a najednou obrovská jiskra od zásuvky a v tu ránu se vypnula i nabíječka , takže problém , když mě v tu dobu čekaly ještě dvě cesty . Chvilku jsem počkala a znova dala do zásuvky a to už všechno v pořádku , ale nervy docela byly, obzvlášť když jsem si nebyla jistá , jestli se to opravdu nabilo . Cestou baterie taky taková , jaká má bejt , ale už jsem se radši viděla doma . ......................................................................................................................................................... V neděli to udělalo zase , podle mě to vypadá na nějakej špatnej dotek , ale nikdy to nedělalo . S opravou jsem čekala až po rehabce , protože je jasný ,že vozík si nějakou dobu nechají a jak je vidět , zavolat se tam bude muset co nejdřív . Ke všemu si budu muset přidat i novou nabíječku , tedy jestli to nepůjde nějak opravit , asi se nedoplatim , ale co mi zbejvá , když zdravotní pojišťovna mi novej električák dát nechce . ......................................................................................................................................................... Jsem ráda , že letos bylo na rehabilitaci na všechno víc času . Letos jsem spokojená , sestra fakt makala , celou dobu jsem měla stejnou, za což jsem vděčná . Se sestrou jsme si povídali , což loni jsem na něco takovýho štěstí neměla . Byla příjemná a hlavně se nesnažila nějak přehnaně vyzvídat , což jako velkej introvert oceňuju a málokterej pracovník ve zdravotnictví to tak má . Jediný , na co bych si děla dát příště pozor , tak na to , jak jsou státní svátky , nejenže jsem je musela trávit ve městě , což mě moc nebavilo , ale ten den po svátcích byl v vždycky nemocnici zvláštní , jeli na půl plynu . ......................................................................................................................................................... Takže jsem volná a zase za rok , mám sice nárok na rehabilitaci 2 krát za rok ,ale reálně to stihnout prostě nejde . Ne , při těch dlouhých čekacích dobách na všechno a to mají ještě celý léto rehabilitaci zavřenou , takže se tam po létě bude asi hlásit hodně lidí . Pro letošek už to mám za sebou . ........................................................................................................................................................ Na konec článku přidávám selfie přímo z ultrazvuku . Takhle to vypadá, to modrý , není to moc vidět ,ale snad trochu ano . Ty pásky mi to drží na správným místě . Ultrazvuk je neinvazivní a nebolí to . Jen teda , pokud tam je málo gelu , tak to trochu cítit je ,takový trochu štípání . Ale to se stane jen ojediněle a dá se to vydržet. Jinak jen cítíte ,že máte něco těžšího za ramenem . Fotila jsem to rychle a trochu natajno . protože na dveřích je upozornění , že na elektroléčbě se má vypínat telefon , ale myslim ,že to stejně nikdo nedělá , tak jsem využila chvíli , kdy sestra nebyla přítomna . Druhá fotka je z mýho chození o chodítku - s rehabilitací nezahálím ani doma a hlavně mě to chození s ním baví . A nakonec plakátek z výstavy .