Telefonát s Bárou aneb Jsme si blízký , aniž bysme to dřív tušili

Včera jsem si volala s Bárou , Bára byla na stejný škole jako já a taky má DMO a je od narození na vozíku . Ve škole jsme se nějak extra nebavili ,ale byla na stejným oddělení jako já . Kde bych žila , kdybych tam zůstavala přes týden . Je o 3 roky mladší než já, takže nedávno oslavila 34 . narozeniny a pochází z dvojčat . Vlastně jsme se začali spolu paradoxně víc bavit, až když jsme obě byli léta pryč a našli jsme se na facebooku . Po spoustu letech jsme se viděli letos v září na tom charitativním koncertu , shodli jsme se ,že to bylo fajn se vidět , tak jsme si psali i častěji přes messegner , tedá já psala a ona posílala hlasový zprávy , protože špatně vidí , nakonec jsme se domluvili na telefonu , protože ona , jak nevidí , tak musí žádat svojí maminku o přečtení a co si budeme povídat - jsou taky věci , který jsou jen pro naše uši a oči . ......................................................................................................................................................... Tak jsem souhlasila , ona je doma a taky do práce nechodí , takže jsme mohli kdykoliv . Má trochu potíže s mluvením , mluví těžce a docela pomalu , ale když člověk poslouchá je jí rozumnět . Taky se přiznávam ,že jsem opět vyšla ze svý komfortní zóny , protože jestli jako introvert něco nesnášim , tak je to telefonovat . Psát si je pro mě o dost komfortnější . Nicméně už i Milan praktikoval volání , takže dá se říct ,že už jsem zvyklejší . Musela jsem ustoupit , na druhou stranu nemůžou za to ,že mají špatnej zrak .Bára je z rodiny , takže jsem byla v klidu . Není ústavní , takže se chová jinak a už tohle je mi bližší . ........................................................................................................................................................... Nejdřív jsem se teda ohlásila písemně , jestli je na drátě a jestli má čas , měla , tak jsem jí zavolala přes messenger . Na začátku mi přišla docela nervozní , což mě trochu překvapilo . Jestli z nás dvou by měl bejt někdo nervozní z telefonování , měla jsem to bejt já . Ale hovor vůbec neváznul za což jsem byla ráda . Nikdy nebyla moje spoluzačka ani jsme se nijak zvlášť tam nekamarádili , ale šlo to lehčeji než s Milanem . Taky určitě i proto ,že Bára není slovní kulomet jako on a já se v pohodě dostávala ke slovu , takže příjemná změna . Taky je docela k tomu našemu zařízení kritická , ale jak nějak zdravě . Já si toho naopak cením , že si taky uvědomuje , že nějaký věci tam prostě správně nebyly . Ale myslím ,že ten hlavní důvod je to ,že je taky na vozíku a má stejnou diagnozu . Dokážeme se líp pochopit . .......................................................................................................................................................... Taky říkala , že má problémy s pojišťovnou ohledně schvalování vozíků a tak . Taky jsme zabrousili na téma co po škole ,že tady vůbec není nic návaznýho pro nás , skončíš školu a máš jen dvě možnosti - buď zůstaneš do smrti někde v ústavu a nebo se vrátíš zpátky k rodině , kde ale často nemáš uplatnění už vůbec . Já jsem asi jedna z mála , kdo měl štěstí na variantu číslo 3 - vlastní byt ve městě . Ale zase jen proto ,že jsem odešla do Prahy na jinou školu . Bára žije na vesnici s maminkou a babičkou . Říkala , že je úplně bez přátel . ........................................................................................................................................................ Taky jsme říkali ,že by bylo fajn , kdyby tam, kde jsme byli vytvořili třeba nějakej stacionář pro dospělý , prostě na pár hodin bejt někde , jenže je jasný ,že tam to nehrozí . Tam je to pořád zkostnatělý a mají svých klientů dost . Já ale veřim ,že tohle by se vyplatilo - znám víc lidí , co tam bylo ve škole , pak odešli domů a nemají sociální kontakty . Tohle je těžký - buď zůstanete v ústavu , kde sice dostanete všechno až pod nos a máte spoustu lidí kolem sebe, ale nemáte tam žádnou svobodu a nebo odejdete a svobodu máte , ale zase nemáte to ostatní. V tomhle konkrétním případě je těžký si vybrat a vlastně vždycky něco musíte obětovat . ....................................................................................................................................................... Bára odešla v roce 2011 - 5 let po mě a z důvodu toho , že po škole by jí přeřadili na oddělení mentálně postižených důchodkyň . Jedno takový oddělení tam je a pro všechny holky byl tohle vždycky strašák, že tam budou muset jít . Dospělý kluci, který se neumí o sebe postarat sami tam taky mají svoje oddělení , ale tam jsou normální , ale pro holky, který se neumí o sebe postarat samy je tam jen tohle . Odjakživa se tomu oddělení říká u babek . Je jasný , že Bára a její rodina to odmítla , tak bylo jí tenkrát lehce přes 20 let , myslí jí to a tam by akorát zakrněla . Nehledě na to , že věkově by byla o dost mladší než ostatní . Takže si radši vybrala odchod . .......................................................................................................................................................... Je to někdy těžký , konkrétně tam nejsou ideální podmínky a nikdy nebudou . Taky říkala ,že se proměnila i skladba obyvatel - za nás děti a dospívající jako my . Převažovala dětská mozková obrna a dneska už jsou tam z větší části lidi po úrazech . Školu zrušili už dávno a přibírají jen dospělý . I když mě se tam nikdy nelíbilo , tak jsem asi ještě zažila ještě nějakou tu dobrou éru . Taky říkala ,že tam spoustu lidí , co jsme znali zemřelo , teď naposledy prej před 14 dny , jedna jen o něco starší než my, znala jsem jí . Taky byla na vozíku s DMO a měla rakovinu . A co jsem slyšela , tak její převoz odtamtud do nemocnice byl hodně emotivní , bála se . Je to šílený - taková těžká diagnoza sama o sobě a ještě se jí přidá rakovina, na kterou zemře . Kdo tohle vymýšlí? Nějakej ten Pánbů by v určitých případech potřeboval hodně přes držku , že tohle dopustí . ......................................................................................................................................................... Nicméně je zajímavý ,že i když je už taky pryč dlouho , pořád je s nima nějak v kontaktu a ví, co se tam děje . Jako kdyby tam pořád žila . Já na tohle nikdy moc nebyla , mě nevadí , když nevim, co se tam děje . Občas se třeba něco dozvim a asi dost se zpozděním. Ale pro mě je to uzavřená kapitola . Nic mě tam netáhne a vlastně ani nevim , jak třeba reagovat když mi někdo řekne , že třeba " Kája " , kterýho jsem viděla naposledy před 20 lety si aktuálně zlomil nohu . Já jsem taky narozdíl od ostatních v jiný pozici . Oni mají jen to jedno ,ale já odešla ještě někam jinam , kde taky byly zase jiný lidi a zážitky . Jsem ráda ,že mám hodně dobrou paměť a neplete se mi to dohromady . I když taky někdy přemýšlim , kde se to vlastně stalo - jestli ještě tam nebo jinde . ........................................................................................................................................................... Taky jsem zjistila,že Bára je bejvalá přítelkyně Milana a potěšilo mě ,že to vidí stejně - sobeckej , všechno se mu musí nalajnovat , sám nemá snahu o nic , tak jsem ráda ,že nejsem jediná se stejným názorem . A shodli jsme se na tom ,že bejval prostě jinej . Ale obecně s Bárou je to mnohem lepší , dokáže vyslechnout , je chytrá , máme hodně podobný životní názory a je to s ní víc na pohodu . ......................................................................................................................................................... Tohle jsem potřebovala . Taky jsme se domluvili ,že bysme se mohli zase někdy setkat , nebydlí sice tady ve městě ,ale prý tu bývá s maminkou celkem často , takže to určitě někdy vyjde . Stejně , jak si po tolika letech k sobě najdeme cestu , tam jsme měli každá jiný kamarády a po tolika letech zjistíme ,že jsme si vlastně dost blízký . .