Jak jsem si plnila sen z dětství aneb Bubenice v akci

Není to tak dávno, co jsme byli u synovce popřát k svátku a dneska jse tam byli zase - tentokrát mu popřát k 11 narozeninám a zároveň i švagrový , která je má o pár dní později . Jako obvykle to bylo fajn, i když jako vždycky jsem musela vyběhnout do druhýho patra . Vždycky sedíme v kuchyni, obývák mají v patře , kam vedou dost příkrý schody . Obvykle jsem ráda,že se doplazim aspoň tam . Synovec jede v pondělí na lyžák vůbec poprvé v životě a bude tam až do soboty . I když sněhu tam asi moc nebude . Myslim, že bude poprvé i na víc nocí bez rodičů. Nikdy nebyl ani na táboře , ale těší se . Mě trochu zaskočilo,že už se na lyžák jezdí v 5. třídě ,ale asi jo . Nikdy jsem z pochopitelných důvodů na lyžáku nebyla , ale vždycky jsem měla za to ,že tam jezdí až ty závěrečný ročníky na základce nebo až střední školy . V 5.třídě mi to přijde brzy ,ale třeba už to je dneska jinak . ......................................................................................................................................... .............................................................................................................. Už minule mi mrzelo,že jsem do obýváku nemohla - synovec tam má totiž bicí - chodí do zušky , tak už nějakou dobu na ně trénuje . Tak jsem si řekla,že až přijedeme příště, že to dam , i když předem není jistý nic- musí mě tam někdo pomoct . Takže jsem s tim radši předem ani nepočítala, abych nebyla zklamaná. Už od mala jsem vždycky k bicím inklinovala . Pamatuju , že jako malá jsem na ně občas hrála , měl je totiž můj o 4 roky starší bratránek a vždycky, když jsem u něj byla , hrála jsem . I když hrála - vzhledem k rozsahu mýho postižení to samozřejmě úplně nejde . Mám postižený nejen nohy, ale poměřně dost i ruce , takže to nikdy nepůjde a ta koordinace je prostě špatná , ale i tak jsem to vždycky milovala . Asi i proto,že jsem vždycky byla spíš jako kluk a bicí mi přišly takový hodně chlapský a taky jsem vždycky poslouchala metal . I jako školkáček jsem vždycky u bráchy v pokoji bubnovala paličkama aspoň do křesla na Metallicu, Halloween a tak . Brácha si taky vždycky přál bubny ,ale nikdy se mu to nesplnilo . Taky , když začal hrát jeho syn, švagrová říkala,že na to hraje brácha víc než malej , čemuž věřim . Konečně se mu to splnilo . .................................................................................................................................................. ............................................................................................................................................ A mě teď taky , hecla jsem se a i přes výhrady našich jsem se vydala do schodů . Mají mezi nima velký mezery a mě tam zapadala noha , takže jsem navrhla ,že bych to mohla vylézt po kolenou , zdálo se mi to schůdnější , ale nebylo mi to dovoleno . Nevim, možná by to šlo líp nebo možná ne . Každopádně jsem to zvládla . Tak nadšená už jsem nebyla dlouho a myslim,že mi až zářili oči. Je jasný, že jsem nemohla kopat dole a tak , ale užila jsem si to na maximum , časem už jsem získala jistotu a snažila jsem se o nějakej rytmus , ale jde to těžko , když vám v podstatě funguje jen jedna ruka a ještě špatně , ale kdybych trénovala víc , myslim ,že by mi to i nakonec šlo, teda v rámci možností . Tohle by mě strašně bavilo . Bylo to super a nechtělo se mi ani odejít , fotilo se i nahrávalo , takže mam památku . Možná se to zdá jako prkotina ,ale když sami nemůžete skoro nic , jste neskutečně vděčný za kazdou příležitost si to, co chcete alespoň vyzkoušet . Prostě nádhera a na tohle budu vzpomínat ještě dlouho . ...................................................................................................................................................... ...........................................................................................................................................