Když ( nejen ) slova bolí a totální lhostejnost okolí - smutná realita

Dlouho jsem přemýšlela , jestli mám článek na tohle téma vůbec psát , protože bude hodně osobní , nakonec jsem se rozhodla pro ano . Poslední dobou je u nás množí útoky ve školách . Je pravda ,že já coby devadesátkový dítě školou povinný jsem nezažila, že by někdo do školy přinesl, nůž , pistoli nebo nás chtěl vyhodit do povětří . Je jiná doba a já dnešním dětem a dospívajícím vůbec nezávidím . Na všechny je vedenej neuvěřitelnej tlak a týká se to naprosto všeho . Od prospěchu po hlavně to , jak člověk vypadá , co má a nemá a jak zapadá . Mladý se vylepšujou na sociálních sítích kvůli lajkům a přetvařujou se . .................................................................................................................................. .......................................................................................................................... Jsem introvert , velkej introvert a když tomu připočtete mojí zdravotní odlišnost , která je vidět na první pohled je to peklo. Dodnes mám hrůzu z toho,že někde na ulici potkam nějaký výrostky , který na to , že jsem na vozíku mají blbý kecy. Nebo pokud jde celá třída , radši přejedu na druhou stranu . Nedovedete si představit , co tyhle smradi umí člověku na vozíku říct a ještě se u toho provokativně smějou přímo do očí. Nad tyhle puberťáky se prostě nikdy nebudu umět povznést , kdo nezažil, nepochopí . Tohle nedávam . Někdy si představuju , jak je za to mlatim ,ale je jasný , že oni by zmlátili spíš mě . Když mě hodně naštvou ukážuju jim aspoň fakáče . Nechci bejt ta, co tohle tiše snáší , v tomhle se chci bránit a ukázat ,že si mi to nelíbí . Když se něco takovýho stane , zůstává to ve mě. ................................................................................................................................... ....................................................................................................................... Když jsem začala chodit na střední , musela jsem zůstat na intru , já která byla do tý doby hodně spjatá s domovem a nadevšechno milovala svůj klid . Měla jsem to jen 30 kilometrů , ale musela jsem tam zůstat . I proto,že odtamtud nejezdil nízkopodlažní autobus . Byl to ústav sociální péče a většina lidí tam neměla rodinu , takže takovej děcák , pořád hádky a bojování o svoje místo na slunci , pro mě z fungující rodiny naprostej šok . ............................................................................................................................ .......................................................................................................... Navíc denní režim byl hodně přísnej - vycházky jen jednou týdně a to ještě nebylo kam , protože to byla taková větší vesnice , žádný kino ani jiný kulturní vyžití . Nuda . Nechtěla jsem tam bejt , obor , co jsem studovala mě nebavil ,ale jiná možnost tam nebyla a ještě intr . Na základce jsem byla taková,že mě bylo všechno naprosto jedno a nic jsem si nebrala . Pobytem tam nastala velká proměna - stal se ze mě neskutečně přecitlivělej člověk a začala jsem si sebeubližovat . Byla jsem tam nešťastná , doma to věděli , ale brali to tak,že je to pro moje dobro jakože se konečně osamostatnim a tak . Upřímně , kdybych chodila uteču tam odsud . Ale to,že jsem nemohla kvůli vozíku mě sráželo ještě víc . .............................................................................................................................................. ..................................................................................................................................... Žila jsem tam celý dva roky , s jednou spolubydlící jsem se dost kamarádila a ani ona nevěděla,že se něco děje a to jsem se denně škrábala pyramidou , co jsem tenkrát nosila . Nemohla jsem to přehánět , protože to bylo zdravotnický zařízení , kde jsem cvičila a hlavně chodila na rehabilitaci do bazénu , takže by se něco většího skrýt ani nedalo , taky jsem nosila víc dlouhý rukávy , ale nikomu nedošlo proč vlastně nebo se tak aspoň tvářili. Co by se stalo, kdyby na to personál přišel nevim , myslim si ale ,že vůbec nic . Navíc jako jedna z mála jsem tam měla vlastní rodinu , takže by to jistě hodili na ní . A co se týče tý kamarádky , tenkrát jsem si říkala,že to snad není možný, že o ničem nevěděla . Myslim si, že si prostě nechtěla špinit ruce , nebyl to její problém, tak co by se starala . A tak to bohužel je , myslíte si, že máte blízkou osobu a když jde do tuhýho radši dělá,že nic neví . ............................................................................................................................... ...................................................................................... Doma se to dozvěděli , díky tomu ,že jsem jednou nebyla dost opatrná . I když jsem asi i chtěla , aby to věděli . Samozřejmě se naštvali a jen mi řekli,že jsem praštěná a ať klidně se podřežu , jako vážně . Tohle v takovým stavu slyšet nechcete . Moje škola si taky ničeho nevšimla , ale to je standard všech škol . Na druhou školu jsem už chtěla , ne,že by to přestalo úplně ,ale bylo mě tam mnohem líp . Však se taky snažili , aby se tam nikdo necejtil odstrčenej . Měli to líp podchycený a jsem si jistá,že kdyby něco , všimli by se toho a řešili to . Víc si nás všímali . Ale úplně mě tyhle stavy přestaly až když jsem dochodila školy a dala intrům sbohem , vyléčil mě opětovnej klid . ......................................................................................................................................... ................................................................................................ Po několika letech jsem začala chodit na fotbal , tam mě ostatní vozíčkáři nikdy nepřijali , dokonce nechtěli sedět ani vedle mě . Nikdy jsem nezjistila proč jsou na mě takový , že jsem tichá ? Občas do mě někdo i narazil a strašná sranda . Když jsem tam bránila člověka, kterýho jsme znali všichni a já ho měla ráda , vysmáli se mi . Bohužel jsem papiňák a už to tenkrát přeteklo , tak jsem na ně křičela , což jsem si svou pozici ještě zhoršila . Bála jsem se tam , jednou jsem tam měla i nějakou panickou ataku . Prostě oni byli silný stádo a já vyplašená ovečka . Nevěděla jsem , jak se změnit ve vlka . Pokaždý mě " přívítali" rádoby šepotem, ale aby byl dokonale slyšet a doslova říkali " ta divná už je tady zas ". Řekla jsem to panu Dokonalýmu , co se tam děje a jestli bych nemohla sedět jinde. Nepomohl mi , už zase někdo , kdo byl můj přítel a o nic se nesnažil , i když jsem jasně volala o pomoc . Nakonec jsem si dala skoro roční pauzu na srovnání , byť mi fotbal chyběl . Pak jsem se vrátila. Nevšímali si mě , takže žádná změna, ale byla jsem šťastná, aspoň už se mi nevysmívali . A tak je to dodnes , stále je to rozděleno na je a ty ostatní . V ostatních jsem já a ty nový a to jsem tam už 12 let. A ti, kdo to tenkrát dělali jsou tam dodnes . Nikdy by mě nenapadlo,že vozíčkáři můžou šikanovat vozíčkáře , ale je to tak . ................................................................................................................................................... ......................................................................................................................... Když se vrátim k tomu původnímu tématu . Nechci se zastávat vrahů a tak , ale tím,že mám vlastní zkušenost s nějakým útlakem kvůli tomu jaká jsem a jak vypadam , dovedu si představit, co si takový lidi myslí . Vždycky , když se něco takovýho stane , je to pokaždý introvert a nedávno jsem četla zpověd nějakýho spolužáka , kde přímo v nadpisu bylo napsáno, že byl introvert a divnej , takže totální stigmatizace . Tohle mě může naštvat . Ano , jsme introverti , jsme citlivější a víc přemýšlíme , ale většinová společnost nás má za magory a takový věci je v tom ještě utvrdí . Každej to okomentuje,že pachatel je magor, ale příčina rozhodně není jen v tom pachateli, což už nikdo nechce vidět. Nikdo se nedokáže vžít do života šikanovanýho introverta , ten je ta hlavní oběť . Já naprosto chápu , že jednou už všechno přeteče . ........................................................................................................................................... ............................................................................................................................... Taky o tom je teď aktuálně v Ulici a že to natáčí 2 - 3 měsíce dopředu . Ukazovalo to naprostou klasiku - rodina na nic nepřijde i když je to do očí bijící . Myslim ,že ten Šimonovo kamarád o tom věděl , ale taky dělal,že nic netuší , škola slepá, jak jinak . Tohle je až bolestná realita a tak to přesně je a já to můžu potvrdit z vlastní zkušenosti . Jen si nešpinit ruce , že . A s názorem , že Ulice může inspirovat další nesouhlasim , myslim si , že zrovna náctiletí se na tenhle typ seriálů asi zrovna nedívají . Za mě naprosto v pořádku , že se na to poukazuje . Ze začátku třeba nereagujete , ale všechno se do vás otiskne , všechno příkoří, co jste kdy na vaší osobu slyšeli , co vám kdo udělal a jednou to bouchne , protože třeba okatě voláte o pomoc a každej je slepej a hluchej . Jak může někdo říct koho považujete za kamarádku a celý dva roky sdílíte jeden pokoj , že si nikdy ničeho nevšimnul ? . Výmluva. ........................................................................................................................... ...................................................................................................... Je děsivý , když to nedáte najevo a nikdo vám nepomůže , ale ještě děsivější je , když to najevo dáte , okolí to ví a stejně se pomoci nedočkáte .